Vybírám z knihy autorů Hynka Adámka, Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda Živá Afrika: ... Tatra pomalu pohnula ze Staroměstského náměstí. Nás pět vypadá spokojeně. Navenek pohoda v pečlivě připravené expedici. Tak jsme si to přece představovali.
Klub novinářů v Pařížské ulici. Odpolední tisková konference. Padají otázky na naše plány, kolik že to vezeme s sebou jídla, kdy se chceme vrátit, co s ponorkovou nemocí, jak jsou upravena auta a proč zrovna Afrika. Odpovídáme přesvědčivě, bez váhání. Všichni se tváříme sebevědomě, máme přece ve všem jasno a před námi je konečně už jen cesta ...
... Není na světě hotelu, který by se vyrovnal poušti. Odpadnou ti starosti s hledáním garáže, neruší tě sousedé boucháním dveří, tvé oči nebičuje nezastavitelný příval neonových reklam z protějších průčelí. Ani nepotřebuješ otevírat okna ložnice, aby ses zbavil zatuchlého vzduchu.
Nocleh v poušti - ach, to je něco docela jiného. Vyber si, poušť je tvoje. Zde, tam - ne - ještě několik kroků dopředu, kde se zdvíhá hebká písečná návěj. Proč by ses zdržoval stlaním a kypřením polštáře, když ti jej navál chamsín. Lehneš si na záda, pohneš se dvakrát, třikrát do stran a máš vymodelováno lůžko, jaké nemá soupeře. Chce se ti polaskat s heboučkým aksamitem pouště a noci, hladit oblé boky dun a propouštět praménky písku mezi prsty, hrst za hrstí, jako v přesýpacích hodinách. Nikde nezaslechneš ševel trávy ani šumění stromů, jen hvězdná báň ti důstojně mlčí nad hlavou, vtělená vznešenost ...
... Brzy ráno sečítáme všechny zásoby vody a určujeme omezený denní příděl. O potraviny nejde, protože ve sluneční výhni se nemůžeme na masné konservy ani podívat. A znovu začíná svízelné prokousávání terénem. Někdy se zdá, že se Tatra nedostane dál, nebo že se mezi skalami rozlomí. Upravujeme terén, prodíráme se křovinami a pískem ve vyschlých řečištích, kličkujeme mezi skalisky a písečnými dunami, ztrácíme čím dál více orientaci a snažíme se instinktivně jen o to, abychom se přiblížili co nejvíc k západu, k vodám Nilu.
Při jedné zastávce jsme s hrůzou zpozorovali, že ze splasklého plátěného vaku vytéká pramének vody. Naše poslední zásoba mizí v písku. Neustálými otřesy se vak prodřel o nerovný okraj otvoru, který vyvrtali v Káhiře pro upevnění konsoly na autoklubové odznaky. Spěšně přeléváme zbytek vody do lahví a převařujeme. Smutná bilance vykazuje dvě plechovky ovocné šťávy a necelé dva litry čaje. Na jak dlouho? ...
... Druhý den nás pohltí prales. Nehledáme senzaci, chceme pouze dokumentovat současný stav a dojet co nejdál do pralesa, kde už možná nebude k dostání všudypřítomná coca-cola.
Silnice se neočekávaně zúží. A pak se objeví obrovská tabule s francouzským nápisem: "Passage du chemin interdit! République du Congo!" Zákaz překročení cesty! Republika Kongo!
Chvíli na sebe nevěřícně zíráme. Pak znovu studujeme mapu. Vypadá to, že s okolím moc nesouhlasí. Na druhé straně se krčí malá chýše. Z ní vyleze tmavý pohraničník. Na sobě tepláky, na nahé hrudi se houpe píšťalka. "Hallo tady je Kongo! Vy jedete kam? A co to máte za auta?" Rychle a mlčky otáčíme a zpátky. Bez víz tu nemáme co dělat. Škoda, do Konga chybělo jen šest metrů. Kdyby nebylo pohraničníka, mohli jsme si šlápnout ...
... Prší. Přichází období dešťů. Rybářské čluny zvolna vplouvají do přístavu. Většinou je ovládají ženy. Spíš než pádla se uplatňují dlouhá bidla a přirovnání k Benátkám je opravdu na místě. V malé hloubce, vodou, která připomíná díky zvířenému bahnu stoku, se ženy brodí a tlačí čluny ke břehu. Nastává dohadování s překupníky ryb. Kolik dnes stojí velké ryby a kolik budou stát menší. Vykládá se, koše ryb mění majitele. Slunce vystoupí ještě o kousek výš, přejdou dvě dešťové přeháňky a o nás se zajímají ti, co mají volné čluny pro zpáteční cestu. "Chcete do vesnice ? Žádný problém. Nastupujte." Do každého člunu se vejdou tři pasažéři a dva místní. Rychle zjišťujeme, že čluny moc stabilní opravdu nejsou. Lodivod je opačného názoru. Pár odpíchnutí bidlem v mělké vodě a už se vyklání přes okraj člunu, rozepíná roztrhané kalhoty a ulevuje si. Dívá se na nás, co my. My nic. Znuděně se tváříme, jako bychom příslušnou exhibici zažívali dvakrát týdně a ještě z donucení.
Na řadu přijdou pádla připomínající velké vařečky. Tvar není podstatný, technika ano. Oba dva zuřivě zabírají a člun kličkuje po hladině sem a tam. Kormidelník totiž neumí vzadu s pádlem "ulomit". V oblasti, kde nemít člun je stejné, jako nemít nohy, to překvapí. Oba
"vodáci" pádlují chvíli na jedné straně, chvíli na druhé a člun kličkuje po hladině jako by byl kapitán opilý. Štěstí, že jezero je jen dva metry hluboké a to ještě ne všude ...
... Jen pozemní spojení mezi hornoegyptským Asuánem a súdánským Chartúmem zůstávalo tajuplnou hádankou. Ani v jedné z desítek cestopisných knih nejčerstvějšího data nebyla zmínka o možnosti průjezdu tímto územím. Všechny výpravy, které byly kdy podniknuty v severojižním směru, uvázly v Asuánu a pokračovaly na jih jen po Nilu. V odborných knihovnách a speciálních sbírkách silničních map nebylo nikde ani potuchy po podrobnějších údajích o terénu na jih od Asuánu. Pokusy o vyplnění tohoto vakua, širokého víc než 1000 km, zůstávaly beznadějné. Jen v americkém válečném atlase z roku 1945 byla zakreslena na mapě Afriky v příliš hrubém měřítku spojnice mezi Asuánem a Wádí Halfou po západním břehu Nilu - v délce nějakých dvanácti milimetrů. Nikde ani zmínka o sjízdnosti a povaze terénu ...
... V květnu 1996 ležel přede mnou téměř hotový rukopis. Chyběla poslední - třináctá kapitola. Domníval jsem se, že by se mohla stát prostorem pro postřehy pánů Hanzelky a Zikmunda. Prostorem pro jejich zamyšlení nad minulou a dnešní Afrikou. Nesouhlasili se mnou.
"Pane Adámku my už tam psát nebudeme. Kniha je spíše o současné Africe, o Africe jakou jste zažili vy, a skutečnost, že jsme se pro vaši cestu stali jedním z inspiračních pramenů na tom nic nemění. Naopak, je to podobná situace, jako kdyby jsme chtěli my, pokud by to bylo možné, aby do naší knihy něco napsal pan Emil Holub - naše velká inspirace. Právě Emil Holub je podle nás ten, kdo tady byl průkopníkem objevitelského cestovatelství. V sedmdesátých létech minulého století si Holub, tehdy mladý a ambiciózní lékař při pohledu na mapu Afriky uvědomil, že zde stále ještě zůstávají místa, která svítí bílou barvou a rozhodl se zkusit je vymazávat. Podobně, jako daleko známější osobnosti Livingstone či Stanley. Nás na něm fascinovalo už to, jak se neustále dokázal hlásit k tomu, že je Čech a všude to propagovat. Za Rakouska - Uherska.
V jeho knihách jsme objevili nádherné dobové rytiny, které vzbuzovaly představivost, podporovaly naši fantazii. Postupem času se pro nás Emil Holub stal velikánem, se kterým se žádný náš cestovatel nedal srovnat. A brali jsme to za šťastný symbol, když se v roce 1947, v roce našeho odjezdu do Afriky, slavilo sto let jeho narození."...
